Volnost, která neví: Kapitola VII
Vztahy a konflikty. Společnost. Chudoba. Drogy. Závislost. Srovnávání. Chtění. Ideály. Přetvářka.
Ukončení násilí, o němž jsme uvažovali, nezahrnuje nutně stav mysli, která žije v míru se sebou, a tedy i s ostatními.
Vztahy mezi lidmi jsou založeny na představách, jejichž tvoření je součástí obranného mechanismu. Manželka má představu o svém muži - možná ne zcela vědomou -, a ten zase o své ženě. Máme představy o sobě, o druhých lidech i o vlastní zemi, neustále je posilujeme a dodáváme k nim nový materiál. Vstupují pak na našem místě do vzájemných vztahů a výsledkem je, že opravdový poměr mezi lidmi neexistuje.
Vztahy založené na představách se samozřejmě nemohou odehrávat v míru, protože jsou něčím fiktivním a ve fikcích žít nelze. Přesto tím způsobem žijeme všichni: pobýváme v idejích, teoriích, symbolech a imaginacích, které jsme si o sobě a o druhých vytvořili, a které nemají nic společného se skutečností. Dokud budou naše vztahy k majetku, myšlenkám nebo lidem založeny na těchto základech, konflikty mezi lidmi neskončí.
Jak to však zařídit, abychom měli mír v sobě i mezi sebou? Život je koneckonců pohyb ve vztazích, bez nich neexistuje. A pokud stojí na idejích a fikcích nebo na spekulativních předpokladech, pak se takové naše abstraktní žití mění v bitevní pole. Bylo by tedy možné, abychom žili vnitřně velice uspořádaně, bez podřízenosti a napodobování, bez sebepotlačování nebo sublimování, a ustavili v sobě řád, který by byl živou hodnotou a ne něčím, co se odehrává v uzoučkém myšlenkovém rámci? Bylo by možné v sobě najít nezrušitelný vnitřní klid, který by nebyl kamsi odvráceným mýticko-fantastickým světem, nýbrž prostředím každodenního života s domovem a prací?
Myslím, že tuto otázku bychom měli probrat velmi po-zorně, protože v lidském vědomí není místečko, jehož by se nedotklo nějaké střetnutí. Nacházíme je ve všech svých vztazích - ať už intimních, sousedských nebo společenských - v podobě rozporů, dělítek, separací a dvojakostí. Když pozorujeme sami sebe a svůj poměr ke společnosti, vidíme, že tu jsou na všech rovinách menší či větší konflikty, které s sebou nesou velmi povrchní reakce s důsledky, které jsou drtivé.
Člověk přijal konflikt jako neodvratnou součást každodenního života, protože si osvojil konkurenční myšlení, žárlivost, chtivost, útočnost a hrabivost jakožto přirozený způsob existence. S nimi přejímá běžnou společenskou strukturu s jejím modelem počestnosti, v němž je většina z nás lapena: naší velkou touhou je počestná úctyhodnost. Když ale prostudujeme svou mysl a cítění, to, jakým způsobem myslíme, vnímáme a jednáme, zpozorujeme, že dokud se budeme podřizovat společenským vzorům, život musí nutně připomínat bitevní pole. Vymanit se psychicky z takového společenského uspořádání lze jen tím, že nic takového nepřijmeme - koneckonců žádná náboženská bytost nemůže akceptovat společnost tohoto druhu.
Většina z nás přímo oplývá statky, které nám dalo do vínku naše okolí i my sami. Jsou to hamižnost, závist, zloba, nenávist, žárlivost, utrpení. Na tohle jsme velice bohatí - zatímco nejrůznější náboženství všude po světě hlásají chudobu a prostotu. Mnich oblékne sutanu, změní si jméno, nechá si oholit hlavu a poté, co se zřekl majetku, začne pobývat v cele se závazkem cudnosti (na Východě jí pouze jednou denně a jako oděv má jediný kus látky) a my mu za to projevujeme úctu. Ale tito lidé, kteří na sebe vzali úděl chudých, mají ve svém nitru, psychicky, značné společenské jmění, protože nadále usilují o postavení a prestiž: patří k tomu nebo onomu řádu, k tomu nebo onomu náboženství, nadále žijí v rozdělení kulturou a tradicí. Tohle není ani chudoba, ani prostota. Žít prostě znamená být společensky volný. Jestli přitom vlastníte nějaké šatstvo navíc a jíte víckrát denně, koho to proboha zajímá? Ale většina lidí má naneštěstí sklony k exhibicionismu.
Chudoba je nádherná věc, pokud je mysl naprosto svobodná. Člověk musí vnitřně zchudnout a oprostit se, pak v něm není ani hledání, ani přání, ani žádost - nic! Pouze tahle vnitřní prostota dokáže vidět pravdu života, v němž neexistuje nejmenší rozpor, a takový život je požehnáním, které není možné získat v žádném kostele ani chrámu.
Jak se však vymanit z psychiky společnosti, a tedy z vlastní podstaty konfliktů? Přistřihnout některým z nich křídla není příliš těžké. Nám však jde o to, zda je možné žít v úplném vnitřním, a proto i vnějším míru, čímž nemyslím pouhé přežívání a stagnaci, naopak: jde o to, být dynamický, plný života a energie.
Abychom pochopili jakýkoliv problém a vymanili se z něj, potřebujeme veliké množství vášnivé, trvalé energie - nejen fyzické a intelektuální -, nýbrž takové, kterou nemůže vyvinout žádné předsevzetí ani duševní vzpruha, ani žádná droga. Staneme-li se závislými na povzbuzení jakéhokoliv druhu, mysl se vzápětí otupí a ztratí citlivost. Vlivem drogy se může načas dostavit nával energie, takže na chvíli vidíme věci zřetelně. Jenže původní stav se zase vrátí a my se postupně staneme závislými. Všechny vzpruhy, ať už alkoholem, drogami, náboženskými ceremoniemi či napsanými a přednesenými slovy, s sebou nutně přinášejí závislost, která nám brání vidět jasně za sebe sama, a mít proto dostatek životní energie.
Naneštěstí jsme všichni na něčem závislí. Proč vlastně? Proč upadáme do závislostí? Prosím vás, tuto cestu podnikáme společně; nečekejte, že vám prozradím každou příčinu. Když budeme zkoumat společně, objevíme ji vy i já, a co přitom objevíte, bude vaše. A protože to bude vaše, dá vám to energii.
Jednoho krásného dne například zjistím, že jsem na něčem závislý - na posluchačstvu například, které mě velmi podněcuje. Z toho, že mluvím k velkému množství lidí, získávám určitý náboj, a proto jsou pro mne posluchači nepostradatelní, ať už se mnou souhlasí anebo nesouhlasí. Čím víc nesouhlasí, tím více energie mi dávají; pokud souhlasí příliš, působí to nezajímavě a banálně. Zjišťuji tedy, že mám svých posluchačů zapotřebí, protože je podnětné je oslovovat. Nyní si říkám, proč? Proč jsem takto závislý? Protože jsem mělký a nic v sobě nemám, žádný čerstvý, bohatý pramen plný života a pohybu? Jsem tedy závislý a objevil jsem dokonce příčinu.
Ale osvobodí mě, že jsem odkryl příčinu? Odkryl jsem ji pouze intelektem - který mě ovšem z ničeho nevyváže. Přijmu-li rozumově nějaký závěr anebo si citově osvojím určitou ideologii, neuvolní to mou mysl ze závislosti na vzpruze, o kterou tolik stojím. K vysvobození dojde tehdy, když mysl prohlédne, jaká je podstata a jaké jsou důsledky každé závislosti, jak závislost mou mysl otupuje, brzdí a činí netečnou.
Musím proto zkoumat, co znamená spatřit něco celistvě a plně. Dokud se dívám na život pouze z určitého úhlu anebo přes určitou zkušenost, která je mi drahá, anebo skrze znalosti, kterých jsem nabyl - a to všechno tvoří moji životní výbavu, moje „já" - nemohu vidět věci v jejich celku. Intelektem, analýzou, slovně jsem sice našel příčinu své závislosti, ale cokoli má mysl vyzkoumá, je nutně částečné. Naplno vidím jen tehdy, když nejsem zablokován myšlenkami.
Pak teprve vidím fakt své závislosti; vidím, co zrovna je. Vidím ji, aniž si říkám, že se mi líbí nebo nelíbí. Nechci se jí ani zbavit, ani odstranit její příčinu. Pouze svou závislost pozoruji, a když to konám tímhle způsobem, vidím celý její obraz - tedy nejen jeho část. A kde mysl vidí celý obraz, tam je i svoboda. Shledávám tedy, že roztříštěnost je plýtvaní energie. A našel jsem i prapočátek jejího plýtvání.
Možná vás dosud vůbec nenapadlo, že napodobovat druhé, přijmout autoritu, zavázat se víře a knězi, akceptovat dogmata a rituály je plýtvání energie. Když však svůj život zasvětíte jisté ideologii, ať už dobré nebo špatné, svaté nebo nesvaté, vznikne tříštění a konflikt, které neustanou, dokud bude vedle sebe existovat co má být a co je -což vždycky znamená ztrácení energie.
Pokud si tedy kladete otázku, jak se vymanit ze svých konfliktů, přidáváte k mnoha svým problémům další. Ale když své rozpory spatříte jako fakt - jako předmět ležící jasně a zřetelně přímo před vámi -, pak do základu pochopíte pravdu života bez konfliktů.
Zkusme to říci jiným způsobem. My lidé neustále srovnáváme to, co jsme, s tím, čím bychom být měli. Tohle „bychom" je projekcí naší domněnky, že máme být takoví a takoví. Každý rozpor jde ruku v ruce se srovnáváním -nejen s něčím nebo s někým, ale třeba i s vlastním včerejškem. „Co je", je pouze tehdy, když nic nesrovnáváte. A žít s tím, „co je", znamená žít v míru. Pak tomu, co je ve vás, můžete věnovat celou svou pozornost, aniž vás cokoli rozptyluje. A i když se jedná o utrpení, brutalitu, strach, zoufalství či osamělost, dokážete s tím být tak naprosto, že nevzniká žádný rozpor a celá záležitost zmizí.
Jenže my se bez přestání srovnáváme s někým, kdo je bohatší nebo skvělejší, intelektuálnější, citovější nebo slavnější než my a má čehosi navíc. „Víc" hraje v našem životě mimořádně důležitou roli. Jednou ze základních příčin našich rozporů je neustálé sebepoměřování.
K čemu to slouží? Z jakého důvodu to děláme? Jsme tak vychováni od útlého dětství. V každé škole poměřují žáka X s žákem Y, a Y se pak pokouší být jako X. Kdyby tohle přestalo, kdyby člověk odsunul každý ideál, každý opak a všechno, co vytváří dvojakost - co by se ve vás udalo? Když přestanete vytvářet protějšek, mysl se stane velmi citlivou a inteligentní, schopnou velké vášnivosti, kterou jste ztratili úsilím „být jako on". Ale bez této vášnivé energie nikam nedojdete.
Když se přestanete srovnávat, jste tím, čím jste. Až dosud jste doufali, že poměřování vám umožní, abyste se rozvinuli, vyrostli, získali na inteligenci nebo na kráse. Mohlo k tomu ale dojít? Fakt je, co jste, a srovnáváním tento fakt rozdrolujete, což je plýtvání silami. Jakmile spatříte, co jste, dá to vašemu pohledu obrovskou energii. Smíte-li se na sebe dívat, aniž byste se zároveň měřili a srovnávali, neznamená to, že vaše mysl upadne do sebeuspokojení. Je jí pouze od základu zřejmé, jakým způsobem dochází ke ztrátám energie, které je tolik zapotřebí k pochopení života.
Nejde mi o to, abych se dozvěděl, s kým jsem v konfliktu; nezajímají mě vnější spory. Chci vědět, proč k nim má vůbec docházet. Ve chvíli, kdy si takovou otázku kladu, mám před sebou něco základního. Nejde mi tedy o pouhé vyřešení vnějších problémů, ale zabývám se otázkou ústřední. Vidím - a vy možná také -, že dokud neporozumím povaze žádostivosti, nemohu se vymanit z konfliktů.
Žádost vždycky zahrnuje rozpor: toužím po věcech, které jsou ve vzájemném střetu. Neznamená to, že svou žádost musím potlačit, popřít, udržet pod kontrolou anebo sublimovat. Vidím jen, že žádost vždycky znamená rozpor. Ne její předměty, nýbrž povaha. Než budu tedy schopen porozumět svým konfliktům, musím rozumět povaze žádostivosti. V mém nitru totiž přetrvává rozporný stav způsobený žádostmi, čímž se myslí úsilí o potěchu a snahu vyhnout se bolesti - jak jsme už o tom mluvili.
Je tedy zřejmé, že kořen našich rozporů leží právě v žádosti - v chtění a nechtění -, v dvojakosti. Když něco děláme s radostí, není zapotřebí úsilí, že? Žádost s sebou přináší bolest, a hned zase snahu vyhnout se jí. Proč je v nás tahle dvojakost? Dvojakost určitého druhu v přírodě existuje: muž-žena, světlo-stín, noc-den; proč ale existuje vnitřně, psychicky? - Prosím vás, proberme to společně. Nečekejte, až vám sdělím výsledek. Abyste něco zjistili, musíte se tomu plně věnovat. Moje slova jsou pouhé zrcadlo, kde se lze spatřit.
Proč je v nás psychická dvojakost? Proto, že jsme byli vychováni, abychom neustále srovnávali co je a co by mělo být, a jsme podmíněni tím, co je údajně správné a špatné, morální a nemorální? Ověřili jsme, že úvahy o opaku závisti, násilí, žárlivosti a ničemnosti nám pomohou zbavit se těchto nepříjemných věcí? Je opak kyjem, jímž chceme rozdrtit, co je? Je to únik ze skutečnosti?
Nepoužíváme opaku jako prostředku, kterým se chceme vyhnout skutečnosti, o níž nevíme, jak s ní naložit, a také proto, že tisíciletá výchovná propaganda nás přesvědčila, že ke zvládnutí daného stavu si musíme vytvořit ideál: opak toho, „co je"? Člověk plný ideálů se domnívá, že se jejich pomocí zbaví skutečnosti. Jenže to nelze. Můžete do konce života kázat nenásilnost, a přesto budete zašívat násilí na každém kroku.
Zatímco jste plni představ, jací byste měli být a jak byste měli jednat, ve skutečnosti se chováte úplně jinak. Z toho je zřejmé, že ideály, principy a víry vedou k přetvářce a k nepoctivému životu. Ideál vytváří opak toho, co je. Když však víte, jak být s tím, co je, pak ho není třeba.
Snaha být jako někdo jiný anebo jako moje ideální představa, je jednou z hlavních příčin lidských rozporů, rozepří a zmatků. Ale zmatená mysl, ať dělá co dělá, zůstane, jaká je, a její činnost povede pouze do dalších zmatků. Vidím to velmi jasně, tak jasně jako bezprostřední fyzické nebezpečí. Takže co se stalo? Přestal jsem jednat v pojmech zmatku. Celistvé jednání je nejednání.
Volnost, která neví: Kapitola VII
Jiddu Krishnamurti
volnost která neví svoboda sebepoznání sloboda sebapoznanie čas Krišnamurti