Volnost, která neví: Kapitola VI

Násilí. Zlost. Odsudky a omluvy. Ideál a skutečnost.

Strach, požitek, bolest, myšlení a násilí jsou navzájem provázány. Většina z nás však nalézá požitek v násilí, v nechuti vůči lidem, v nenávisti k nějaké rase nebo sociální skupině, v nepřátelských pocitech vůči druhým. V mysli, v níž tohle ustane, je radost, která se velice liší od potěchy z násilí a jeho zvráceností, obav a nenávistí.

Bylo by možné dojít až na sám kořen násilí a vymanit se z něj? Jinak budeme napořád ve vzájemné válce. Pokud tak ovšem chcete žít - a zdá se, že většina lidí ano -, pak do toho. A pokud zastáváte názor, že násilí stejně nikdy neskončí, pak není prostředku, abychom se mezi sebou domluvili - zablokovali jste se předem. Zní-li však vaše odpověď, že třeba lze žít jinak, pak snad najdeme společnou řeč.

Proberme si tedy - alespoň ti z nás, kteří máme o takovou domluvu zájem -, zda by bylo možné ukončit v sobě násilí, a přesto žít v tomhle nesmírně brutálním světě. Domnívám se, že to možné je: nemít v sobě ani stín nenávisti, žárlivosti, zoufalství a strachu, být se světem v naprostém míru. Což neznamená, že chci umřít. Chci žít na této nekonečně bohaté, nádherné zemi. Chci se rozhlížet, vidět stromy, květiny, řeky, louky, ženy, děvčata, kluky a cítit mír v sobě a kolem sebe. Co pro to mohu udělat?

Kdybychom věděli, jak nahlédnout do podstaty násilí, a to nejen vnějšího, v podobě válek, výtržností, národnostních třenic, třídních konfliktů, nýbrž také na násilí uvnitř, tedy v nás samých, pak by se nám možná podařilo z toho všeho vystoupit.

Máme tedy před sebou neobyčejně složitý problém: století za stoletím žil člověk násilným způsobem. Veškerá náboženství, co jich po světě bylo a je, se jej v tom pokoušela krotit, ale žádné neuspělo. Máme-li se tedy touto otázkou zabývat, zdá se mi, že se k ní musíme postavit trochu vážněji, protože nás to zavede do úplně nového prostoru; zahrávat si s ní pro pouhé intelektuální potěšení by nás nepřivedlo daleko.

Někteří možná namítnete, že byste se tímto problémem rádi zabývali, ale co že je to platné: dokud jej nebudou brát vážně i všichni ostatní, nedá se stejně nic dělat. Mě ale nezajímá, jak se na to dívají ostatní. Já sám to vážně beru a to stačí. Nejsem hlídačem druhých. Pro mě, jakožto lidskou bytost, je otázka násilí neobyčejně důležitá a pouštím se do ní, abych s násilím provždy skončil. Nemohu za někým jít a říct mu: Hele, přestaň s tím násilím! To nemá význam. Význam má, zda to chcete vy. Jestli vy sami si přejete porozumět problému násilí, pokračujme ve společném zkoumání.

Je problém násilí někde „tam", anebo přímo zde? Jde vám o to, vyřešit násilí v okolním světě, anebo je zkoumáte, jak existuje ve vás? Součástí toho všeho se zdá být i věčně kladená otázka: „Jak mám žít nenásilně ve světě plném krutosti, chtivosti, hrabivosti a závisti? Vždyť mě to zničí!" Kladete-li šiji i vy, obávám se, že stále ještě nežijete v míru. Až k tomu dojde, problém zmizí. Sice vás možná zavřou, až nebudete chtít vstoupit do armády, anebo vás za to dokonce zastřelí - ale to nebude problém. Prostě vás zastřelí. Tohle pochopit je nesmírně důležité.

Násilí je nutné chápat jako fakt, a ne jako představu; jako fakt, který existuje v lidské bytosti - a já jsem lidská bytost. Abych se s problémem vypořádal, musím být především otevřený a naprosto zranitelný. Musím se sám před sebou rozevřít (ne však nutně před vámi, které to možná vůbec nezajímá) a moje mysl musí být v takovém rozpoložení, aby vyžadovala projít tím vším až do konce. Nesmí sezastavit někde v polovině cesty a prohlásit, že dál se jí už nechce.

Pak mi musí být jasné, že jsem násilná bytost. Zažil jsem násilí v podobě zlosti a žárlivosti, v podobě svých sexuálních choutek a jako svou zlobu a nepřátelství, která jsem vyvolal. To všechno jsem zažil, znám to a říkám si: Celý ten problém chci pochopit, a nejen jeho část, která se projevuje například válkou, nýbrž veškerou svou agresivitu včetně té, kterou se vyznačují zvířata - k nimž patřím.

Násilí není jenom zabíjení druhých. Je i v ostré mluvě, v gestu, jímž jsme někoho smetli, a také v tom, když jsem pěkně poslušný, protože se bojím. Násilí nejsou jen organizovaná jatka ve jménu boha, národa anebo státu. Násilí je něco mnohem subtilnějšího a hlubšího a mně jde o to, abych prozkoumat jeho hlubiny.

Když se nazýváte Indy, muslimy, křesťany, Evropany apod., dopouštíte se násilí. Je vám jasné proč? Protože se vydělujete ze zbytku lidstva. Když se na podkladě víry, národnosti anebo tradice vydělíte, znamená to násilí. Člověk, který se tohle všechno snaží pochopit, nepatří proto žádné zemi, žádnému náboženství, žádné politické straně ani systému: jde mu o pochopení všeho lidského.

V otázce násilí existují v podstatě dvě názorová hlediska. Jedno tvrdí, že je člověku vrozeno, druhé říká, že je to výsledek společenského a kulturního dědictví, kterým člověk žije. Nás však nezajímá, ke kterému z těchto hledisek patříme - názorová hlediska nejsou vůbec důležitá. Důležitý je fakt, že jsme násilní, a ne nějaké důvody.

Jedním z nejčastějších výrazů násilí je zlost. Napadne-li někdo mou ženu nebo sestru, jsem přesvědčen, že jsem se na něj rozzuřil oprávněně. Když někdo napadne mou zemi, můj postoj, můj způsob života, považuji svou zlobu za správnou, a stejně tak, když někdo napadne mé zvyky nebo mé nicotné názory. Šlápl jsi mi na palec, urazil jsi mě - jsem na tebe rozezlený; utekla mi s tebou žena - žárlím; a moje žárlivost je namístě, protože to je moje žena. A svou zlobu považuji za morálně opodstatněnou, a stejně tak zabíjení pro vlast. Když tedy mluvíme o zlosti - která je součástí násilí -, sledujeme ji v pojmech oprávněnosti a neoprávněnosti, anebo pouze vidíme, že jde o zlost? Je vůbec možná oprávněná zlost? Dobrý nebo špatný vliv neexistuje, pouze vliv. Špatný vliv se tomu říká tehdy, když vás někdo ovlivní způsobem, který se nehodí.

V okamžiku, kdy bráníte svou rodinu, svou zemi, kus obarvené látky, jemuž říkáte vlajka, svou víru, ideu, dogma, věc, kterou si přejete anebo vlastníte, tato vaše obrana vyjadřuje zlobu. Takže, uměli byste se na tuto svou zlobu podívat bez vysvětlování a ospravedlňování, bez tvrzení, že svého boha přece bránit musíte, že jste se rozzlobili správně, anebo naopak, že vaše zloba byla hloupost? Dokázali byste se podívat na zlost jako takovou? Dokážete na ni pohlédnout zcela objektivně, bez bránění nebo odsuzování čehokoliv?

Mohu vůbec druhého vidět, když jsem s ním ve sporu, anebo když si myslím, že je úžasný člověk? Dokážu to jen tehdy, když se dívám s péčí, která nezahrnuje žádné představy a zájmy. A mohl bych se - teď - podívat stejným způsobem na zlobu? Znamenalo by to, že jsem vůči problému zranitelný, nebráním se mu a pozoruji ten podivuhodný úkaz bez jakékoliv reakce.

Je ovšem těžké podívat se vlastní zlost bez vášně, protože je součástí mne sama. Ale přesně o to se tady pokoušíme. Tady jsem: násilná lidská bytost, ať už je moje pleť černá, hnědá, bílá nebo růžová; nezajímá mně, jestli jsem svou násilnost a zlobu zdědil anebo ji ve mně vytvořila společnost; zajímá mě, zda je možné se jí zbavit. Vymanit se z ní je pro mne vším. Je to důležitější než sex, jídlo, postavení, protože násilí mě deformuje, ničí mě i svět, a já mu chci porozumět a dostat se z něj. Cítím se za násilí ve světě odpovědný. Můj pocit odpovědnosti není žádná vidina. Říkám si: něco s tím dokážu jen tehdy, když se sám dostanu mimo zlobu, mimo násilí, mimo národnost. Cítění, že toto všechno musím v sobě pochopit, s sebou přináší nesmírnou vitalitu a vášnivou potřebu problém vyřešit.

Abych se dostal mimo násilí, nemohu je pouze popřít a potlačit, ani prohlásit, že je to něco lidského, anebo že s tím nechci nic mít. Musím se mu podívat do očí, musím násilí studovat, musím se s ním sblížit. A to nelze, když je zavrhnu anebo odsoudím. My však odsuzujeme a zavrhujeme neustále. Nechme toho aspoň na chvíli.

Jestliže chcete, aby se násilí zastavilo, aby skončily války, kolik ze sebe sama, kolik své životní energie jste tomu ochotni obětovat? Je pro vás bez významu, že zabíjejí vaše děti, že vaši synové půjdou do armády, kde je budou šikanovat, aby je odtamtud poslali na lidská jatka? Nezajímá vás to? Proboha, a co vás pak zajímá? Nahrabat si peníze? Mít se dobře? Drogy? Nevidíte, že násilí ve vás ničí vaše děti? Nebo to vidíte jenom abstraktně?

Pokud vás to -jak říkáte - zajímá, dávejte pozor. Vložte do svého zkoumání celé své myšlení a srdce. Neusazujte se pohodlné s tím, že vám teď všechno řeknu. Ukázal jsem, že na zlobu a násilí se nelze dívat očima, které je odsuzují nebo ospravedlňují, a že když násilí pro vás není palčivý problém, nepohnete s ním ani o milimetr. Takže se nejdříve musíte naučit vidět svou vlastní zlobu, naučit se dívat na vlastního muže, ženu, děti; naslouchat svým politikům, chápat, proč váš pohled není objektivní, proč v jednom případě odsuzujete a jindy máte okamžitě připravenou omluvu. Musíte se poučit, že soudíte a omlouváte, protože je to součást společenských pravidel, součást vašeho podmínění jakožto Němce, Inda, černocha, Američana či odkud všichni pocházíte, a musíte vidět i zhloupnutí, které to s sebou nese. Abyste něco objevili a něčemu se naučili, musíte získat schopnost přijít věcem na kloub. Je-li však nástroj, který na to máte, otupělý, mdlý, nedostanete se moc hluboko. Nyní tedy ostříme svůj nástroj, kterým je naše mysl - mysl, která se otupila odsudky a ospravedlňováním. Do hloubky věcí proniknete jen tehdy, bude-li vaše myšlení ostré jako jehla a pevné jako skála.

Nedělá dobře sedět v pohodlí a klást si otázku: Jak takového myšlení dosáhnu? Je nutné to chtít, jako chcete své jídlo. Abyste takového myšlení dosáhli, je zapotřebí spatřit, že vaši mysl otupilo úsilí nenechat se zranit, které kolem ní vystavělo zeď, jejíž součástí jsou odsudky a omluvy. Dokáže-li se toho mysl zbavit, pak se můžete rozhlížet, studovat, pronikat stále hloub. A třeba přitom vznikne rozpoložení, kdy si mysl celý problém plně uvědomí.

Vraťme se však k hlavnímu bodu: je možné v sobě doposledka vyhladit násilí? Kdybych řekl: Vy jste se nikdy nezměnili, proč?, byl by v tom určitý druh násilí. Ale to neudělám. Nejde mi ani trochu o to, abych vás o čemkoli přesvědčil. Je to váš život, ne můj. Jak žijete, je vaše záležitost. Moje otázka zní, zda je možné, aby se lidská bytost - žijící v jakékoli společnosti - vnitřně očistila od veškerého násilí. Jestliže to možné je, pak to do světa vnese nový způsob života.

Většina z nás přijala násilí za svůj životní výraz. Dvě strašné války nás nenaučily nic, nanejvýš budovat větší a větší bariéry mezi lidmi - mezi tebou a mnou. Ale jak to mají udělat ti z nás, kteří se chtějí násilí zbavit? - Nemyslím, že lze někam dospět analýzou, ať už vlastní, anebo odbornou. Ta třeba něco trochu posune, zklidníme se možná anebo získáme určitou citlivost - celistvé pochopení to však nepřinese. Rozebrat svůj problém ovšem musím umět, aby se moje mysl během takového rozboru dostatečně zbystřila, protože teprve bystrost, pozornost a vážnost umožňuje vnímat celistvě. Běžný člověk nedovede přehlédnout věci jedním pohledem, tak jasný zrak má jen tehdy, když je schopen zahlédnout i všechny detaily. Pak lze skočit.

Někteří z nás, aby se násilí zbavili, se chopili představy nenásilnosti a domnívají se, že tímto ideálem - stojícím v opozici vůči faktu násilí - se lze faktu, tj. skutečnosti, zbavit. Ale to možné není. Ideálů jsme měli bezpočet, takzvané posvátné knihy jsou jich plné, ale násilí je tu pořád. Proč tedy konečně neodsunout slova a nezabývat se násilím přímo?

Kdo chce porozumět skutečnosti, musí jí dát svou veškerou pozornost, veškerou energii. Pozornost a energie se okamžitě rozptýlí, když si vytvoříte fiktivní, ideální svět. Jste schopni zbavit se vlastních ideálů? Opravdu vážný člověk, který má touhu najít pravdu a lásku, nežije v představách. Žije pouze tím, co je.

Při zkoumání faktu vlastní zloby nelze vynášet soudy, neboť ve chvíli, kdy utvoříte opak, už jste daný fakt zatratili, a proto jej nevidíte takový, jaký je. Prohlásíte-li, že někoho nemáte rád, že ho přímo nenávidíte, je to skutečnost, ačkoli to zní hrozně. Když se však na věc podíváte a dojdete na její kořen, zmizí. Pakliže si však řeknete, „nesmím nenávidět, musím mít v srdci lásku," jste pokrytec žijící v dvojakém světě. Žít plně v tomto okamžiku znamená žít tím, co je, tím, co se právě odehrává - bez náznaku odsudku nebo ospravedlnění. Potom rozumíte každému problému tak naprosto, že pro vás okamžitě skončí. Jakmile vidíte jasně, je problém vyřešen.

Nyní naplno pozorujete tvář násilí, které není jenom vnější, ale také ne pouze uvnitř. Jestliže ji vidíte, znamená to, že jste se z násilí vymanili. Nepřipustili jste žádnou ideologii, aby vás násilí zbavila. To vyžaduje hlubokou meditaci - nejen slovní souhlas nebo nesouhlas.

Slyšeli jste tu řadu tvrzení. Porozuměli jste jim? Vaše podmíněná mysl, váš způsob života, uspořádání společnosti, v níž žijete, vám brání podívat se na fakta zpříma a okamžitě se s nimi vyrovnávat. Vaše odpověď proto povětšinou zní: Budu o tom přemýšlet, zauvažuji nad tím, zkusím to. Zkusím to, je jedno z nejstrašnějších prohlášení. „Zkusím" nebo „vynasnažím se" neexistuje. Buď to ihned provedete, anebo je to pryč.

Ale vy si dáváte načas, zatímco váš dům hoří. Hoří důsledkem násilí ve vás a po celém světě. Vy však tvrdíte: Popřemýšlím o tom - která idea hasí nejlíp? Ale když je dům v plamenech, diskutujete o účesu člověka, který přiběhl s vodou?

Volnost, která neví: Kapitola VI

Jiddu Krishnamurti
volnost která neví svoboda sebepoznání sloboda sebapoznanie čas Krišnamurti