Otázky a odpovědi: 7. Vědomosti
Proč nejsou vědomosti, jak jste sám řekl, nikdy úplné? Jestliže člověk pozoruje, pak si uvědomuje, že pozoruje, nebo si uvědomuje pouze to, co pozoruje? Vede vědomí k analyzování? Co jsou psychologické vědomosti?
Od koho očekáváte odpověď na tyto otázky – od delfské věštírny, vysoko povzneseného kněze, astrologů, jasnovidců nebo lidí, co předpovídají budoucnost z čajových lístků? Domníváte se snad, že dostanete jednoznačnou odpověď na tyto otázky ? Když už jste je však položil, můžeme je prodiskutovat. Nemyslete si však, že já, přednášející, vaše dotazy zodpovím a vy moje odpovědi buď přijmete, nebo odmítnete, nespokojeně odkráčíte a řeknete: „Dnešní ráno jsem promarnil.“ Jestliže tyto otázky budeme moci vážně prodebatovat, abychom tento problém oba dva nějakým svým poznáním uchopili, pak věřte, že to bude vaše vlastní odpověď, nikoliv odpověď někoho, koho jste slyšeli na tyto otázky odpovídat. Můžete hovořit o rakovině a nemít ji. Jestliže ji však máte, jste s ní spojeni, spojeni v bolesti, úzkosti a strachu.
Proč nejsou vědomosti nikdy úplné? Co jsou znalosti a co míníme tím, když říkáme, že známe? Můžete stokrát přesvědčovat sami sebe: „Znám svou ženu, svého manžela, svou přítelkyni nebo přítele.“ Znáte je doopravdy? A lze je vůbec zcela poznat? Nemáte o nich jen určité představy? A jsou představy skutečností? Vědět a znát jsou tedy velmi omezené. I vědecké znalosti jsou limitované. Vědci se snaží nalézt, co se nachází za hmotou. A ačkoliv nakumulovali obrovské množství poznatků, nebyli to doposud schopni zjistit. Vědomosti a nevědomost vždy kráčí ruku v ruce. Neznámé i známé. Vědci tvrdí, že prostřednictvím hmoty budeme schopni nalézt to, co se nachází za ní. My lidské bytosti jsme ale hmotou. Naše mysl je také hmota. Proč se tím nezabýváme? Poněvadž může-li mysl projít sama sebou, pravděpodobnost toho, že nalezneme původ všech věcí, je mnohem větší.
Znalost sama sebe je také omezená. Jestliže hledám, abych se poznal, mohu studovat psychologii, mohu diskutovat s psychology, psychoanalytiky, psychoterapeuty, psychobiology. Tato znalost je však vždy omezená. Pokud ale proniknu do této entity, která se nazývá já, existuje zde možnost, že půjdu neustále dál a dál. Toto je velmi důležitý moment, bez kterého je život jen stěží něčím jiným než koloběhem rozkoše a bolesti, radosti a smutku, odměny a potrestání – vzorcem, v němž žijeme. Psychologické poznatky, jichž jsme nabyli, vytvořily vzorce, v nichž jsme uvězněni. Poznatky, ať už fyziologické či psychologické, musí být vždy omezené.
Jestliže člověk pozoruje, uvědomuje si, že pozoruje, nebo si uvědomuje pouze to, co pozoruje? Vede vědomí k analyzování? Co myslíme pozorováním? Je potřeba uvědomit si, že existuje jak vnější vizuální pozorování (například stromu v okolí), tak i vnitřní pozorování. Existuje vnější naslouchání prostřednictvím uší, ale také vnitřní naslouchání.
Jestliže se díváme, pozorujeme skutečně, nebo pozorujeme se slovy? To znamená: pozoruji objekt, který nazýváme strom, a řeknu strom. Pozoruji se slovy. Můžeme teď zjistit, je-li možné pozorovat beze slov? Slova se totiž stala důležitějšími než pozorování. Manžel pozoruje svou manželku nebo manželka svého manžela se všemi vzpomínkami, obrazy, dojmy i pocity podráždění. Nikdy nepozorují přímo.
Můžeme pozorovat člověka, s nímž intimně žijeme, bez představ, obrazů a názorů? Možná jsme schopni pozorovat beze slov objekt, který nazýváme stromem. Jestliže jste se tím zabývali, je to poměrně snadné. Pozorovat však člověka, s nímž žijete, aniž by se aktivovaly vaše vzpomínky na tohoto člověka, není tak snadné.
Toto pozorování prostřednictvím představ, prostřednictvím nahromaděných vzpomínek není v žádném případě vztahem. Je to vztah jednoho obrazu k obrazu druhému, a přesto to nazýváme vztahem. Jestliže to však prozkoumáte podrobněji, zjistíte, že se v žádném případě nejedná o vztah. Je to představa jednoho člověka umocněná představou člověka druhého.
Je tedy možné pozorovat, aniž bychom to, co pozorujeme, abstrahovali nebo si o tom utvářeli názory? Toto je myšleno psychologicky. Uveďme si příklad, v určitém časovém období dokáži nahromadit nezměrné množství poznatků o své ženě. Tyto poznatky mohou být správné, nebo nesprávné. To však záleží pouze na mé senzibilitě, citovosti, chamtivosti, závisti, na mých ambicích a na mém sebestředném jednání. Tyto vědomosti brání skutečnému pozorování blízkého žijícího člověka. Ve skutečnosti se s touto živou věcí nechci nikdy setkat, poněvadž mám strach. Je mnohem bezpečnější mít o člověku představy než spatřit živou věc. Mé psychologické poznatky brání čistému pozorování. Může se od tohoto člověk osvobodit? Může se okolí, které tyto představy produkuje, zastavit? Mám takové a takové konkrétní představy o své ženě, existují, to je však velmi děsivá skutečnost, cítím se jako bych měl přivázaný balvan na svém krku. Jak jej mám odhodit? Liší se nějak tento kámen, určité představy, od pozorovatele? Liší se tyto představy, toto závaží na mém krku, od pozorovatele, který si je svých představ vědom? A odlišuje se pozorovatel, jenž si je svých představ vědom a který se jich chce zbavit, ale neví jak, od představ, které pozoruje? Očividně ne.
Pozorovatel je tedy tvůrcem představ, který tyto představy vytváří, a následně se od nich odděluje a ptá se: „Co s nimi mám dělat?“ Takto žijeme, toto je vzorec, podle nějž jednáme, toto je naše podmínění, na které jsme uvykli, a přirozeně je proto akceptujeme. My však tvrdíme něco zcela protikladného: „Pozorovatel je sám pozorovaným.“
Musíme prozkoumat, kdo je pozorovatel. Pozorovatel je výsledkem všech svých zkušeností. Je svými vědomostmi, vzpomínkami, strachy i úzkostmi – je svou minulostí. Pozorovatel vždy žije v minulosti, a třebaže se ustavičně pozměňuje, aby vyhovoval přítomnosti, jeho kořeny jsou stále v minulosti. Dochází k tomuto pohybu času – minulost se v přítomnosti pozměňuje a pokračuje v budoucnosti. Toto je psychologický pohyb neboli pohyb času.
Jestliže pozorujeme, pozorujeme skrze představu, kterou jsme si o dané věci nebo osobě utvořili. Můžeme pozorovat tuto věc nebo osobu bez této představy? Může tedy pozorovatel při pozorování chybět? Díváme-li se na člověka, jehož velmi důvěrně známe, vynořuje se představa. Čím ho známe důvěrněji, tím je tato představa konkrétnější. Můžeme se na tohoto člověka dívat bez této představy? To znamená: můžeme se na tohoto člověka dívat bez pozorovatele? To je ryzí pozorování.
Vede toto vědomí k analyzování? Očividně ne. Co myslíme analyzováním a kdo analyzuje? Předpokládejme, že analyzuji sám sebe. Kdo je analytikem? Liší se analytik ode mě? Evidentně nikoliv.
Odstraňujeme příčinu konfliktu mezi lidskými bytostmi. Konfliktu, který existuje od doby, kdy začal působit princip rozdělení. Rozdělení ve vnějším světě je vytvářeno rozdělením v nitru. Jestliže řeknu, že jsem hinduista, jsem ve svém nitru rozdělen. Totožnost s představou, že jsem hinduista, mi poskytuje bezpečí. A tak na ní lpím, což je hloupost, protože v představě se žádné bezpečí nenachází. A muslim, Arab či žid dělají totéž. Proto jdeme jeden druhému po krku.
Ztotožňuje-li se pozorovatel s tím, co pozoruje, nedochází k žádnému konfliktu, poněvadž nedochází k rozdělení. Pochopte že, naše mysli byly naučeny a vyškoleny, aby v sobě tato rozdělení obsahovaly. Rozdělení, že Já a pozorovaná věc se liší – můj vztek a moje žárlivost se ode mě odlišují, a proto s nimi musím něco udělat, ovládat je, potlačit, překročit nebo jednat podle nich. Co se však stane, jsou-li vztek a žárlivost „mnou“? Konflikt je odstraněn. Vzorec byl přerušen. Vzorec, který tvoří podmínění mysli, byl zastaven. Je to konec něčeho a začátek jiného. Co se však děje, je-li vzorec zneškodněn a boj u konce? Započne se nová hybnost, nový pohyb.
Můžete pozorovat strom a do vašeho pozorování se vám vkrádá slovo strom. Jakmile strom spatříte, řeknete si, že vidíte strom (nebo motýla, jelena, horu či řeku). Dochází k okamžité reakci. Tuto reakci lze zpozorovat a zachytit, aby docházelo pouze k pozorování stromu, krásy jeho linií, půvabu a vlastností. Totéž učiňte s člověkem, se kterým žijete, s nímž máte intimní vztah – pozorujte ho bez jediné představy. V takovém případě nabývá vztah něčeho absolutně mimořádného.
Představme si takovýto příklad: manželka nemá o svém manželovi žádné představy, což značí mimořádný způsob spolužití, v němž může dojít ke skutečné a hluboké lásce, ale její muž je násilnický (ona násilnická není). Myslíte si, že mezi nimi existuje nějaký vztah, vyjma vztahu sexuálního? Očividně nikoliv, oba však žijí v jednom domě. Co tedy manžel udělá? Manželka o něm nemá žádné představy. On je však o své ženě má a neustále je hromadí. Žijí v jednom domě. Co se děje? Ona je svobodná, on svobodný není. Chce, aby o něm měla nějaké představy, protože je na to zvyklý. Destruktivní vztah tedy pokračuje, dokud manželka neřekne dost! Rozvede se s manželem a opustí ho? Možná. Vzhledem k tomu, že o něm nemá žádné představy, prostoupila jejich dům naprosto jiná atmosféra. Manžel si začíná uvědomovat, že jeho žena je statická, zatímco on se neustále pohybuje. Jakmile narazí na něco, co je nehybné, něco se s ním začne dít.
Otázky a odpovědi: 7. Vědomosti
Proč nejsou vědomosti, jak jste sám řekl, nikdy úplné? Jestliže člověk pozoruje, pak si uvědomuje, že pozoruje, nebo si uvědomuje pouze to, co pozoruje? Vede vědomí k analyzování? Co jsou psychologické vědomosti?
Jiddu Krishnamurti
otázky odpovědi osvietenie guru náboženství svoboda utrpenie Krišnamurti